Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Říká se, že v jednoduchosti argumentu je fantazie síla, je to tak Fernandele?
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 14.10.2014 (07:26:13)

FERNANDEL  (= VLASTNÍM JMÉNEM: FERNAND JOSEPH DÉSIRÉ CONTANDIN)

 

 

      8.5.1903     MARSEILLE                       ۞      26.2.1971    MARSEILLE

 

 

Mnohým divákům dnes zazní pseudonym někdejšího krále francouzských komiků jen jako hodně vzdálená ozvěna, ale těm, kteří měli možnost setkat se s ním prostřednictvím filmového plátna, byť jen jednou s popcornem v náručí, se s vyslovením jména Fernandel zajisté okamžitě vybaví i jeho obličej. Rozhodně nepatřil k fešákům, a přesto byl uznáván. Měl živé a výrazné oči, schopné dívat se na vás s odzbrojující naivitou a nezapomenutelný koňský zubatý úsměv, jímž dokázal vzbuzovat salvy smíchu i hluboká dojetí. Na scéně, ve filmových ateliérech a později i v televizním studiu vytvořil bezpočet rolí i roliček, štěků. Jen jeho filmografie obsahuje víc než třináct desítek titulů. Zdaleka ne každý by obstál při zdolání zkoušky času. Některé měly životnost vpravdě jepičí. Fernandel byl komikem, na kterého se spoléhalo, že spasí špásem i scénář šitý halabala, ještě horkou jehlou, pane bože. Byl zárukou diváckého úspěchu, sázkou, na níž se vyhrává. Nejednou mu však byla nabídnuta i postava, v níž mohl plně rozvinout bohatý a tvárný rejstřík originálního hereckého projevu, oscilujícího od komiky k tragice, v níž se mohl jaksepatří vyřádit, vyjádřit naplno. Dokázal svůj talent nesobecky rozdávat plnými hrstmi a nikdy jím opět nesobecky nešetřil. I proto byl nesmírně obdivován a vážen.

 

Fernand Joseph Désiré Contandin, dítě jihofrancouzské metropole, se prý málem narodil v zákulisí jednoho z předměstských divadel Marseille, kde té květnové soboty oba jeho rodiče hráli. Otec, známý především z marseillských vaudevillových scén jako Sined, se záhy rozhodl, že i prcek bude kráčet v jeho šlépějích, ale napoprvé to dopadlo docela jinak, než by sám chtěl. I když měl pětiletý Fernand (materiály však uvádí i věk sedmi či čtrnácti let) v uniformě vojáčka à la populární Polin předstoupit poprvé před obecenstvo v divadle Chave a zapět, zaváhal, zaškobrtnul a bojácně se z toho rozplakal. A tak byl na prkna vržen rázným, i když dobře míněným kopancem. Jiný kluk by možná protestoval, případně zarytě mlčel natruc, ale Fernand si tenkrát skutečně odbyl svůj jevištní křest a od té doby dal už navždy vale ostychu. „Tréma? Já ti nevím, co to je“, řekl mnohem později Fernandel a spontánnost, s jakou kolem sebe oslňoval, jeho tvrzení dokládá.

 

Jeviště s oslnivým leskem reflektorů se stalo Fernandovým světem, ale když ukončil školu, začal se rozhlížet po nějakém solidním zaměstnání, které by ho s jistotou uživilo. Vystřídal jich několik. Byl bankovním úředníkem, metařem, prodavačem látek i účetním v továrně na mýdlo (Savon de Marseille to je už nějaká značka všech dobrých produktů) a zřejmě vždycky postrachem svých nadřízených (ano, známe svoje pidilidi). Zkuste přikazovat s prkenným ksichtem nebo se dokonce zlobit na mládence, který na vás upře udivený kukuč plný pokory a příslibu v lepší příští stav situace, při němž se ovšem všichni kolem lámou od smíchu? Sám líčil své začátky v zážitcích slovy: „Říkali o mně, že jsem skvělý zpěvák, ale zato v bance jsem dostával důtku za důtkou. Pletly se mi trojky a osmice, a nakonec z toho koukala nemilosrdná výpověď.“

 

Z bludného kruhu shánění „seriózní profese“ ho vyvedl povolávací rozkaz. Veselý zpívající vojáček z kabaretních scén se stal řadovým vojínem 39. pluku horského dělostřelectva v Grenoblu a právě tady si plně uvědomil, jak moc se mu stýská po světlech ramp, po potlesku i po dívence Henriettě, kterou zanechal napospas osudu v Marseille i se svým srdcem. Fernandova první velká láska se později stala jeho právoplatnou paní a matkou jeho dětí, chápající partnerkou v době, kdy slavil úspěchy i oporou a jistotou na sklonku života, kdy sváděl nerovný boj s prevítem zákeřné nemoci. Právě díky Henriettě, respektive díky její matce, nalezla budoucí hvězda francouzské filmové komedie i svůj pseudonym. Nastávající tchýně totiž o něm vždy žvanila jako o jejím – Henriettině Fernandovi.

 

Po návratu do civilu se už nezdržoval hledáním volného vhodného místa. Živil se zpěvem a kabaretními čísly, nejčastěji v biografech před uvedením filmu a o pauzách, jak tehdy bývalo zvykem. „Postupně jsem si rozšiřoval svůj obzor od Marseille do Bouches du Rhône, od Var po Vaucluse. Do Paříže jsem ale dorazil velmi pozdě, poprvé až v roce 1927. Jel jsem tam jen na skok, abych navštívil jednoho známého impresária, který mě chtěl angažovat. 7. prosince roku 1928 jsem se pak objevil v Bobinu a ještě téhož večera jsem podepsal smlouvu na devatenáctitýdenní turné v kinech společnosti Pathé“.

 

Zpěvák a kabaretiér Fernandel byl tedy objeven a záhy si podmanil pařížské publikum. Není divu, měl za sebou nesmírně tvrdou a cennou průpravu z desítek jevišť a pódií. Naučil se na nich naslouchat nejen sobě, ale právě tak i hledišti, porozumět obecenstvu a s jistotou se „trefit“ do jeho převládající nálady. Měl vytříbený cit pro daný okamžik a schopnost plynule se adaptovat a reagovat na atmosféru. Při jednom ze svých ohlédnutí Fernandel konstatoval: „Dnes jde všechno příliš hrrrr. Přeskakují se stupínky. Člověk je buď okamžitě nahoře, nebo zůstane dole. Dřív bylo nutné nejdřív něco dokázat. Být zpěvákem nebo hercem znamená zvládnout řemeslo a tomu řemeslu je třeba se řádně vyučit.“

 

Vzrůstající zájem obecenstva nemohli přehlížet ani filmoví producenti. Zvlášť v době nástupu zvuku, kdy horečně hledali nové tváře, schopné podřídit se nově nastoleným pravidlům hry při natáčení. Diktovala je zcela nesmlouvavě těžkopádná technika. A tak byl jednoho dne Fernandelovi doručen scenário s roličkou panického hotelového poslíčka, znuděného černobílým ne zebřím životem. Film se jmenoval Bílý a černý, po Robertu Floreyovi jej dokončil režisér Marc Allégret a hlavní roli v něm ztvárnil slavný charakterní herec Raimu. Na něj se téměř pozapomnělo, byť i neprávem, a tuctový snímek se dnes uchovává při životě v archívech především kvůli Fernandelovu filmovému startu. Byl zdařilý. Nedal se odradit objektivem kamery ani obrovským mikrofonem a zhostil se své roličky až s překvapivou grácií. Zkrátka – uměl zaujmout. A jaká byla Fernandelova reakce? Tady máte odpověď: „Viděl jsem se poprvé na plátně – zezadu, zepředu i z policejního profilu, viděl jsem, jak chodím a rázem jsem pochopil, proč se lidé chechtají, když vstoupím na scénu, abych něco zazpíval. Mé sebeiluze rázem byly pryč a já toho využil.“

 

Lze jen dodat, že naplno. Již po sérii nevelkých rolí ve filmech dávno zapomenutých, získal v ateliérech domovské právo stejně, jako další rodící se hvězda – Jean Gabin, Fernandelův vrstevník, kolega, kamarád a od šedesátých let i spolumajitel filmové výrobny Gafer (Gabin–Fernandel). Stejně jako on si je uhájil až do svého odchodu na onen svět.

 

Skutečně první postavu, kterou už nebylo možné na plátně přehlédnout, nabídl Fernandelovi režisér ze „staré gardy“ Bernard Deschamps. V adaptaci Maupassantova satiricky laděného Mládence paní Hussonové se už nejednalo jen o zvládnutí drobné etudy, ale o ztvárnění charakteru na širší dějové ploše. Zhostil se tohoto úkolu se ctí, o čemž ho ujistila po premiéře nejen jeho partnerka Françoise Rosayová, manželka klasika francouzské filmové režie Jacquese Feydera (a to už něco znamenalo), ale i přísná dobová kritika. Fernandel dostal poprvé příležitost modelovat svého panického mládence a dodat mu zcela osobité rysy fernandelovského projevu, opírajícího se především o výraznou mimiku. Právě filmem Mládenec paní Hussonové se představil ve třicátých letech i našemu publiku a zdálo se, že tvůrci budou i nadále těžit z tohoto úspěchu. O to víc překvapilo, když se zanedlouho objevil ve vážné roli, ve filmovém ztvárnění románu Jeana Giona Člověk z hor, který režisér Marcel Pagnol natočil pod názvem Angèles (1933). Autor s Fernandelovým obsazením zásadně nesouhlasil, ale Pagnol prosadil svůj záměr, aby herce, útočícího doposud na bránice obecenstva především svým image a úsměvem od ucha k uchu, postavil do zcela nového spektra. Překvapeni byli diváci, ale právě tak i sám Fernandel. Objevil, pod režijní taktovkou Marcela Pagnola, dosud neznámé polohy či melodiku svého hereckého rejstříku, disponujícího i mollovým laděním.

 

„Měl jsem v životě hodně štěstí, to musím uznat“, prohlásil Fernandel v jednom z rozhovorů. „Pagnolovi vděčím za mnoho. Vybavil mě citlivostí, která mi chyběla. Stále jsem se snažil na maximum těžit ze svého ksichtíku, abych lidem naděloval nešizené porce smíchu. Když mě Pagnol obsadil ve filmu Angèles, pochopil jsem, co by se z té role dalo vytěžit, protože není nic senzitivnějšího než jihofrancouzský komik. A tím, že se mi povedlo vyvolat v hledišti smích i pláč, jsem zásadně rozšířil škálu svých možností.“

 

Marcel Pagnol měl výrazný podíl na formování Fernandelova projevu a sám se podepsal pod stěžejními tituly jeho herecké filmografie. Díky jemu také přišlo – krátce po uvedení dalšího filmového přepisu románu Jeana Giona s titulem Nový život, který byl dramaticky silným obrazem osamělého člověka v liduprázdném hornatém kraji – pozvání do Hollywoodu. Byl jistě potěšen, ale do továrny urputně laděných snů, nabízející lukrativní pohádkové podmínky, nikdy nezavítal, stejně jako Bourvil. Amerika jim zřejmě naháněla pořádný strach. Fernandel to ovšem vtipně vysvětlil: „Nerad jezdím tam, kde nemají pastis“ a nejednou dodal, že Spojené státy navštívil na fotografiích již kolikrát, protože Američané si z Francie odváželi jeho snímky jako vzácný suvenýr. Jen jednou se vydal za oceán. V roce 1968 zpíval své písničky vyprodanému hledišti pověstné Carnegie Hall, ale do Hollywoodu se nepodíval. Dodejme, že američtí producenti nejednou marně usilovali o velikána francouzského filmového smíchu. Jeho odpověď byla vždy zamračená. A tak nešel-li Mohamed k hoře Hollywoodské, rozhodli se vyslat do Francie Boba Hopeho. Společný projekt s pracovním názvem Oba dva v Paříži přečkal jen dva natáčecí týdny a zůstal nedokončen. Zbyly po něm horentně vysoké účty a šílené rozčarování.

 

Vraťme se přitom zpět. V Pagnolově režii Fernandel natáčí Prosťáčka, nepříliš vyvoněnou veselohru z filmařského prostředí, s rolí, šitou Fernandelovi na míru, která mu „padla“ právě tak jako ta z komedie Pekařova žena odehrávající se v jihofrancouzském vesnickém prostředí regionu Vaucluse. Pagnol s Fernandelem, kterého a kterého pojilo osobní přátelství, pokračovali ve vytčeném směru i Studnařovou dcerou, jedním z prvních filmů natočených v marseillských ateliérech po vojenské porážce Francie. Je otázkou, zda i by dnes tyto komediální výlety za pohodou jihofrancouzského venkova v očích domácího rozmazleného publika obstály. Ovšem v kontextu doby, kdy stín hákového kříže padal blíže na Evropu, měly i burcující vlastenecký podtext. Rozdávaly nejen smích, ale i naději a útěchu.

 

Naposledy se ti dva setkali při přepisu Pagnolovy divadelní komedie Topaze (1950), čerpající z Pagnolových kantorských zkušeností. Film skončil nezdarem a nerozlučné přátelství žel hlubokou roztržkou.

 

Bylo by ovšem mylné se domnívat, že Fernandel v té době bez Pagnola netočil. Zdaleka ne. Nabídky se mu hrnuly do náruče z mnoha stran a Fernandel je akceptoval. Kolekce tuctových veseloher, jimž kritici s despektem přezdívali „fernandelády“ se rozrůstala. Na Fernandela se spoléhalo a nejednou i hřešilo. Přísný soudce by jistě mohl namítnout, že měl možnost výběru, jenomže… Odmítněte něco, jste-li žádaní a přemlouváni a navíc, jestliže to, co děláte, má jistý ohlas. Snadné to není. V podobné situaci se ocitl i náš Vlasta Burian, abychom nechodili za příklady tak daleko. I on se stal zajatcem svého spontánního, živelného komediantství. Je skutečně jen hrstka těch, kteří se ubrání tlaku vedenému jak ze strany producentů tak i diváků, toužících vždy po dalších setkáních se svým hrdinou. Dokázali to a zvládají většinou jen ti, co opírají svůj dar bavit druhé i o výrazné autorské předpoklady. Do této kategorie však Fernandel nepatřil. Nebyl do sebe zahloubaným intelektuálem, schopným seskočit z kolotoče, který se s ním nečekaně roztočil v závratné smršti úspěchů. Nebál se nést na trh i svoji kůži. Proto se nejlépe cítil v rolích prostých a někdy i prostoduchých Francouzů z provincie, zaskočených lstí a přetvářkou a vždycky doplácejících na svoji neskonalou naivitu. Takovým postavám a postavičkám dokázal vdechnout názorný život. Teprve později, překvapen proměnou publika v souvislosti s nástupem takzvaně nové vlny, konstatoval: „Mezi mými filmy bylo zajisté mnoho kýčů, řekl bych dokonce až braku…“ I to však je nesmírně cenné, uvědomíme-li si, že to dokázal vyslovit vědomě veřejně, aniž by se skrýval za piedestal své popularity. Na druhé straně mu stačila drobná příležitost, scénáristicky přesně zpracovaná epizoda a zajiskřil na plátně tak, že strhával pozornost na sebe.

 

To se mu povedlo v obou povídkových filmech Juliena Duviviera, uvedených i u nás, které od sebe dělí bezmála čtvrt na sto let. V jejím plese (1937), líčícím několik setkání zralé ženy se svými bývalými ctiteli, byl bodrým holičem, kterému je moc natěsno oblek i celý svět, do něhož nahlédl. V Ďáblovi a desateru (1962) se nám zase vepsal do paměti v přikázání V jednoho boha věřiti budeš. Hrál tu pánaboha, v jehož svaté poselství na Zemi postupně uvěří všichni obyvatelé osamělého domu, kam vstoupil, aby pak zjistili, že se jedná o pacienta z ústavu křáplých na skořápky hlav.

 

Válka skončila a lidé víc než kdykoliv předtím toužili po smíchu. Fernandel znovu natáčí jako na běžícím pásu. Dvakrát dokonce usedne i do režisérské stolice, aby ji rychle opustil pro svůj chabý smysl dirigovat obraz za obrazem, poněvadž je evidentní, že tam není jeho místo.

 

V padesátých letech je doslova na roztrhání a právě v tomto období nejčastěji zavítal se svými filmy i do našich bijásků. Připomeňme si alespoň nejslavnější z nich, i když v této souvislosti je třeba dodat, že naše distribuce zvala diváky opravdu jen k těm nejhodnotnějším setkáním s Fernandelem a právem přehlížela jeho komerční „braky“.

 

Poznali jsme ho v tragikomedii Červená krčma. Hrál tu v režii Clauda Autanta–Lary zbožného mnicha, který se při zpovědi krčmářky dozví, že majitelé hospody, kde musel zůstat na noc stejně jako bohatá společnost, jsou mordýři bez skrupulí. Jenže on, služebník boží, je vázán zpovědním tajemstvím. Fernandel velice přesně a s bravurní komediální nadsázkou vyjádřil zoufalství malého človíčka zmítaného smyslem pro povinnost a zároveň obavami, zdaleka nejen o své bližní. Mnich z Červené krčmy rozhodně patří k Fernandelovým životním rolím a není proto divu, že pak kněžskou sutanu navlékal velice často přes svůj ciferník.

 

Představil se nám i ve slavné dvojroli bouřlivého divadelníka Floridora a ctihodného varhaníka Célestina z přepisu klasické operety Mamzelle Nitouche. Namítnete možná, že ji budete vždy spojovat s osobností Oldřicha Nového, ale nutno připomenout, že si s Fernandelem nebyli v ničem podobní. Nový hrál obě polohy, precizně odlišené, jako svrchovaný gentleman ze staré školy, kterého blíže neurčená nepříjemnost donutila k této trestuhodné přetvářce. Fernandelův Célestin i Floridor byl spíš vyčůránek primitivní pověsti, naivně se domnívající, že přelstí celý svět.

 

Byl i obchodním cestujícím s cukrovinkami a čokoládou z nové verze lyrické komedie Čtyři krůčky v oblacích (1956), režírované tentokrát Mariem Soldatim. Brání se ponejprv usilovně představě, že by měl rodičům neznámé dívky hrát jejího manžela, aby pak zcela podlehl této vzrušující iluzi.

 

Stejně jako Čtyři krůčky v oblacích i veselohra Zákon je zákon vznikla v italsko–francouzské koprodukci a patřila k těm, co se vysmívají nesmyslné byrokracii. Fernandel byl celníkem, který v jednu chvíli skutečně tápe, na kterou stranu hraniční čáry, procházející i vesnickou putykou, vlastně patří. Jeden z našich kritiků po uvedení filmu konstatoval, že tento groteskní příběh, rozvádějící reálné situace ad absurdum se bude zamlouvat i těm, co nepatří k nadšeným obdivovatelům Fernandela, neboť tu se svým neméně slavným italským protihráčem Toto v roli pasažéra vytvořili nezapomenutelné komické duo.

 

Za čtyřicet let před kamerou vystřídal Fernandel bezpočet partnerů i partnerek, ale tou nejpozoruhodnější byla nesporně čtyřnohá Markéta z filmu Kráva a zajatec. O realizaci novely Jacquese Antoina Skutečný příběh se zajímali další dva režiséři – Claude Autant–Lara, který chtěl obsadit Bourvila a Henri Verneuil, pamatující s titulní rolí na Fernandela. A právě s ním jsme se mohli vydat na cestu z německého zajetí lemovanou šňůrou groteskních situací, z nichž Charlese, francouzského zajatce, zachraňovala právě Markéta, počínající si jako ostřílená herečka.

 

Zmínili jsme se již o Fernandelově spolupráci s Julienem Duvivierem. Našimi kiny proletěl bleskurychle Její ples, Ďábel a desatero i kriminální komedie Muž v nepromokavém pršiplášti, kde byl puntičkářským hudebníkem a vzorným manželek, který se připlete k vraždě ženy volných mravů dokonce v jejím kvartýrku. Duvivier patřil k renomovaným tvůrcům a navíc dokázal velmi přesně odhadnout přednosti i meze Fernandelova projevu. Uměl mu zvolit roli tak, aby skryla případné „faux pas“. Podařilo se mu to vždycky, ale nejvíce s Donem Camillem, vesnickým farářem.

 

Role, které jsme až dosud jmenovali, Fernandela proslavily, Don Camillo, z filmového přepisu Guareschiho románu, Fernandela zvěčnila. První dva díly o nekonečných sporech a půtkách mezi komunistickým (sic!) starostou z malého italského městečka (hrál ho červ či červenáček, Gino Cervi) s Donem Camillem měly tak ohromný úspěch, že v natáčení dalších epizod pokračovali ve stejném obsazení i jiní režiséři – Carmine Gallone, Luigi Comencini.

 

Po zhlédnutí Malého světa Dona Camilla, který sérii zahajoval, pozval k sobě Fernandela i papež Jan XXIII. Don Camillo takto otevřel Fernandelovi, rytíři Čestné legie a nositeli mnoha dalších významných poct, i brány Elysejského paláce, kam ho generál de Gaulle uvedl ke slavnostní tabuli se slovy: „Pana Fernadela vám nemusím představovat, je to jediný Francouz na světě, který je slavnější než já“. Na sklonku života byl zvaným hostem i prezidenta Georgese Pompidoua.

 

Don Camillo byl rolí největší i rolí poslední. Fernandel měl předtuchu, že je nemocen, ale odmítal se zastavit. Při natáčení Dona Camilla a nespokojenců (film zůstal v půlce rozdělán) se mu přitížilo a on musel odjet domů, do rodné Marseille k rodině, aby se už nikdy nevrátil.

 

„Až se publikum začne mým filmům vyhýbat,“ prohlásil jednou kategoricky, „pak se důstojně a klidně stáhnu do ústraní, spokojený se svým naplněným produktivním životem. Nikdy jsem nedoufal, že bych dosáhl takového úspěchu.“

 

Fernandel odešel dřív, jen v 67 a ¾…

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter